Rodina
7. prosince 2018 v 22:45 | Al
|
Zpovědi
Extra dlouhý článek - aneb, ty myšlenky mě nechtějí nechat ani chvíli na pokoji.
Nějak se nám ta rodina sype. Tak dlouho jsme se snažili vyhýbat sporům, až jeden poměrně velký přišel. Těžko říct, co by se stalo, kdybychom byli upřímní, nebo alespoň trochu, dříve. Možná bysme se jen dříve rozhádali? Nevím.
Tak nějak asi začínám zjišťovat, jak silná umí být láska. 5 let ve vztahu a pořád věřit jen drahé polovičce a všechny odsouvat stranou proto, aby se drahá polovička necítila zle, i když třeba ona není v právu? No, to chce teda té lásky asi opravdu hodně.
Situace u Štěkáčků a tchána se začala hodně stupňovat. Alergie Štěkny byla asi silnější, než zbytky Podpantoflákova rozumu a podle toho to tam vypadalo. Letos například svého vnuka, který bydlel v pokoji hned vedle, viděl tchán dohromady asi 20x, což je teda na prosinec celkem slušné tempo. A tím viděl myslím i ta setkání, kdy oni někam šli a řekli mu ahoj. Občas měl to štěstí a šel kolem jejich pokoje a zaslechl nějaké pěkné věty o sobě, kde teda jeho drahá snacha používala spojení jako "ten tvůj debilní fotr" apod. Že jim prý údajně týrá psa, nebo že je naschvál hlasitý a tak. Podpantoflák někdy mlčel, jindy jen řekl "Hm". Ale obrana se moc nekonala. Maximálně obrana typu "Aspoň neřvi tak nahlas, prosím tě."
A pak jednoho krásného víkendu přišla ke tchánově počítači a (podruhé) z něj vymazala všechny fotky, na kterých byl malý. Některé fotil on, některé si stáhl z jejího facebooku. Ona si totiž nepřála, aby si stahoval fotky bez jejího vědomí. Jejích 600 přátel se na ně může dívat kdykoliv, ale on ať je nemá. A protože přišel k PC, zjistil, že mu tam chybí fotky, tak se díval, kdy se změnila ta složka a volal nám, jestli už byl u nás, nebo co se dělo tou dobou. No, my se pochopitelně nasrali.
- ve virtuálním světě si T. smazal všude Štěknu, včetně naší rodinné skupiny na messengeru. Věděla to v podstatě hned a také hned pochopila, proč.
- my tátu přesvědčovali, aby si s ní promluvil, aby to nenechal jen tak. No, myslel, že je bude muset zastavit, až přijdou domů, aby si s ním promluvila. Nemusel. Přiletěla na něj a hned na něj začala řvát, že je všechno jeho chyba, co všechno dělá špatně (a že toho byla tuna), Podpantoflák tam stál jako Y a neřekl na to ani Ň, maximálně občas řekl, aby byla tišší. Jo, a taky že kecá, že smazala prý jen ty fotky, které stáhl z FB.
- Štěkáčci se rozhodli, že se odstěhují (bydlení už asi chvíli hledali, ale tohle to možná uspíšilo. Nevím, dlouho jsem s nimi nemluvila a tomuto tématu jsem se předtím vyhýbala, aby to nevypadalo, že si přeju, aby vypadli).
- Je to přes měsíc a my od té doby nepotkali ani jednoho, jsou na nás (asi teda hlavně na T.) naštvaní. Fakt si asi dovolil hodně, vůči nevinné Štěkně. Taťka od té doby potkával jen Podpantofláka a ten se k hádce nevracel a když se ho zeptal, tak jen řekl "Ona ti řekla, proč ti to smazala..." a když se ho zeptal na některé ty výčitky, které nebyly pravdivé (a spoustu z nich věděl i on, že pravdivé nejsou), jestli si to taky myslí, tak jen pokrčil rameny a nic neříkal.
- Štěkáčci se odstěhovali a ani taťkovi neřekli, kam. Protože si nepřáli, aby to řekl nám, což by taťka asi řekl.
A já, místo abych byla ráda, že už se nemusíme furt přetvařovat, nebo aby se mi ulevilo, že se přestěhovali, jsem z toho pořád a pořád nervní, stále mě to nepřešlo. Pořád přemýšlím, jestli se jim jako mám omluvit?! Ale za co? Ano, měla jsem slabou chvíli a napsala jsem na FB status o tom, jak ti, co křičí, kterak nesnáší pokrytce, jsou vlastně těmi největšími (je furt nepříjemná jak prdel, což vysvětluje tím, že se nehodlá přetvařovat, tak proč se doprdele přetvařovala tak dlouho a nebylo jí blbé bydlet téměř zadarmo u člověka, kterého nenávidí natolik, že mu neukáže vlastního vnuka a jeho fotky mu maže z pc??).
Takže to vlastně nakonec je tak, že největší oběti tohoto jsou oni dva. Chudáci. Že si to myslí Štěkna, to ještě beru. Ale že Podpantoflák nevidí, jak hrozně ublížil svému tátovi tím, že se ho ani v nejmenším nezastal, že mu celý měsíc neukázal ani jednou svého syna (a rok předtím se také nijak nesnažil o to, aby mu ho ukázal aspoň on, když Štěkna ho před ním furt schovávala, jakože opravdu, když ho slyšeli, že přišel domů, malý si okamžitě musel přestat hrát v obýváku / venku, a musel se zavřít do pokoje), i když se na něj pokaždé ptal (a i když spával metr a půl od něj za zdí), tak to mě překvapuje. Takže jak se jim asi můžu omluvit? Nechci. A oni se neomluvili ani tátovi, natož tak nám, kterých se to v podstatě vůbec netýká. Takže teď budeme dělat, že se neznáme, bomba.
Mrzí mě to, kvůli malým klukům. Náš malý v tomto věku okolo sebe děti nemá, bohužel. A vždy byl rád, když svého bratrance viděl. I on vždy vypadal nadšeně. Tak mají smůlu.
A nebo mám fakt přijít a říct "Pardon, nic nám do toho nebylo, neměli jsme reagovat takto zbrkle, myslíte, že bychom se mohli vídat a o tátovi se nebavit?" . I kdybych zapřela sebe a Toma (protože ten na to nikdy nepřistoupí a já bych se s nimi mohla vídat jen sama), tak mi to přijde jako zrada táty, se kterým se ještě Podpantoflák ani jednou nebavil, od doby, co se odstěhovali (ok, teprve týden, ale i tak)...
Bože, jak strašně moc mě ta situace sere. Nečekala jsem, že se to takto vyvine.
Nenaplněná
22. února 2018 v 22:32 | Al
Tak nějak na mě padla taková malá bezvýznamná deprese. Když si člověk shrne poslední dny, týdny, měsíce a roky, a když jsem tím člověkem já, tak to asi ani jinak nejde.
Vždy, když jsme se v poslední době potkaly s Evčou, tak ona povídala a já poslouchala, já totiž neměla co říct. Na otázky "A co ty? Povídej, já chci taky vědět něco o tobě..." "Nic, prostě furt dokola, malý, malý, malý, já furt doma, nic nového..."
A najednou bych jí toho řekla. Jenže to bychom se musely potkat, že. Měly jsme se potkat před měsícem, kdy tu měla být na víkend. Nevím, jestli tady byla, neozvala se. Ale vím, že tady byla necelých 14 dní zpět. Zjistila jsem to, protože jela zpět do Prahy spolu s mou druhou kamarádkou a jejím přítelem a já byla zrovna u toho, když se domlouvali na čase odjezdu. Jinak bych to ani nevěděla... Vím, že má určitě nabitý program, ale stejně to člověka zamrzí, když poslouchá, jak jí je líto, že se nepotkáváme, a pak se měsíc ani neozve a přitom je tady.
Cítím se úplně totálně nenaplněná, prázdná. Můj život je jen o malém, což by ani tak nevadilo, kdyby se jednalo o nejšikovnější a nejspokojenější miminko široko daleko - to by totiž znamenalo, že se mu věnuji a že to má nějaký smysl. Samozřejmě, že malý je naprosto super a já ho zbožňuju nejvíc ze všech mimin a vlastně i lidí, ale nemyslím si, že by měl téměř nadpřirozené schopnosti díky tomu, jak se mu věnuji. Dokonce se mu ani bůh ví jak moc nevěnuji - kolikrát se dívám na mobil, na facebook, kde stejně nikdo z lidí, kteří mě zajímají, nic nepíše, místo, abych mu ten den posté postavila věž z kostek, nebo zkoušela potisící prostrkávat tvary dírama k tomu určenými ve víku jedné z hraček...
To je můj život, prostrkávat tvary víkem, stavět věže, stavět hrady z kostek, přičemž malý z toho ještě beztak nemá rozum a už ho to beztak taky nemůže bavit a bourá to čistě ze setrvačnosti. Bohužel, všichni, koho jsem měla ráda, se tak nějak rozprchli do pryč a já si tu zbyla jen s rodinou a s Tomem, prvním chlapem, kterého jsem opravdu milovala a se kterým jsem viděla budoucnost a taky v ni věřila. Jen nevím, jestli to tak pořád je. Prostě roky plynou a my vedle sebe žijeme, každý s úplně jinýma prioritama. On chce šetřit, já chci žít. On chce odpočívat, já chci mezi lidi. On chce spát přes den, já chci spát v noci. Například. A kdykoliv náhodou mu něco vytknu, i když se snažím to říct co nejhezčím způsobem (pokud teda jde říct pěkně například "vyčisti si zuby nebo si aspoň vypláchni pusu, ať ti z ní není cítit"), tak se urazí a nedělá nic proto, aby mi vyhověl.
A vlastně proč taky? Jsem jedna z nejhorších možných manželek, které si mohl vybrat. Líná, nepořádná, nic moc kuchařka. A to poslední se po Matýskově narození ještě zhoršilo, protože prostě nemám čas třicetkrát jídlo ochutnat a přemýšlet, čím ho ještě vylepšit, zatímco mi malý řve a snaží se mi vyšplhat po noze, protože je tak trošku závislák. A tak to teda nevylepšuju.
Mám toho fakt plné zuby a hodně mě to mrzí, že prostě vlastně žiju jen pro malého, který sice už možná nějaké to ponětí o světě má, nicméně jediné, co umí říct opravdu dobře, a co opravdu často říká, je "Ňam ňam!"
Mám pocit, že se něco hrozně moc zvrtlo. Kdysi jsem byla sama, hrozně dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlala být s nějakým chlapem, protože jsem z nich bůh ví proč měla šílenou hrůzu jako mladá, stejně tak jsem měla šílenou hrůzu z první pusy a tak dál. Ale tenkrát jsem měla aspoň koníčky a kamarádky, i když jich nebylo sto, ale byly. Byly tady, a já si s nima rozuměla, měly jsme něco společného. Co máme mít společného asi teď? Na dítě je u nich brzy a pocit méněcennosti jim opravdu nepřeji. Nic jiného já prostě asi nabídnout nemůžu. To jsem celá já.
Měla jsem koníčky a bylo i něco, co mi třeba šlo, i když to byla pitomá škola. Najednou jsem měla přejít do reálného světa a já zjistila, jak strašně nepraktická jsem a říkala jsem si "To nevadí, tak si najdi "podřadnou" práci, něco, k čemu jsi tu školu vůbec nepotřebovala, aspoň tě nebude trápit, když se pak plně budeš věnovat rodině, dětem." Ale víte co? Já ani v tom věnování se rodině nejsem dobrá a to mě neskutečně mrzí.
Prostě jsem to někde pokazila a nejsem si jistá, kde to bylo.
Jinak teda - jedná se o mou momentální náladu, necítím se takto 24 hodin denně, díky bohu. Ne tak moc mizerně, ale jinak ano, tyto věci mě celkem trápí.
Rok
16. ledna 2018 v 23:03 | Al
Už je to rok ... A já si pořád ještě nezvykla :-) . Pořád jsem se například nerozhodla, jestli chci být "ta hodná" nebo "ta zlá" ... Teda spíš jestli jsem pro kontaktní rodičovství a nebo ho chci prostě nechat vyvztekat o samotě, jen ať řve, když ho to baví ... Asi něco mezi.
Je to rok a já to poslední dobou hodně rekapituluju, už jsem tak nějak zapomněla, jak pro mě byly tyto dny těžké. Ano, těžké. Sice jsem se chvílemi cítila opravdu šťastně, že je malý na světě, ale jinak jsem se cítila dost mizerně. Pořád se cítím ukřivděně, ať už proto, že můj porod byl totálně zpackaný, nebo proto, že jsem přišla o první dva dny života svého dítěte, nebo proto, že ho nikdo prvních pět dní nemohl vidět, kvůli zákazu návštěv jen já, ostatní rodičky a personál nemocnice...
Pořád, když vidím třeba fotky někoho v porodnici, se mi trpce vrací ty mé vzpomínky, jak jsem tam byla týden uzavřená od světa, vyděšená, smutná, bolavá a hlavně tak sama (až na Matýska teda, to potom dost pomáhalo)...
Opravdu jsem si myslela, že mi role matky půjde mnohem lépe. Nicméně, jak bylo řečeno kdysi v Teorii velkého třesku - "Děti jsou jako palačinky, to první se taky nikdy nepovede..." :)
Ne, Matyášek je úžasný, jen já to pořád nějak kazím. Tím, že jsem se nerozhodla pro dobro nebo zlo, malý nemá režim. A pláče, protože je unavený, ale nechce usnout.
O tom, že by usnul sám si můžu nechat leda tak zdát, bohužel ale náš způsob uspávání také není zrovna ideální. Musím ho držet jako ve svěrací kazajce, aby nemohl utíkat. Tak minutu trvá, než si uvědomí, že už se nechce prát, že je vlastně opravdu unavený a místo toho, aby se mi snažil utéct a aby křičel a plakal, začne pomaličku usínat v mém objetí.
Bohužel ale mně tento typ uspávání vyhovuje čím dál méně. Protože už neumím tak dobře vystihnout tu dobu, kdy malý opravdu spát chce. A pokud to není přesně ta doba, může se to lišit třeba jen o pár minut, tak je malý velmi silný a ubližuje mi nejen psychicky (za což si můžu já, protože ho prostě uspávám proti své vůli a on brečí a to mi nedělá dobře), ale i fyzicky. Vážně to bolí.
Začala jsem se normálně bát večerů. Nesnáším večery, nesnáším večerní uspávání. To "denní uspávání" provádím vždy v kočáru, tam se mu líbí a neprotestuje, ale navečer je to poněkud nepraktické :) . A tak každý večer s hrůzou čekám na čas, kdy si myslím, že by mohl být unavený, uděláme večerní rituály a "jdeme spát". Nevím, jestli ze mě nervozitu cítí, ale teda přiznávám, že to po chvíli vždy vzdám, vezmu dolů, hrajeme si, a jakmile začne vypadat unaveně, jdu to zkoušet znovu. Poslední týden usíná vesměs až před devátou hodinou, totálně vyčerpaný :( .
Pro to dobré i to ne zrovna nejlepší jsem tak nějak zapomněla na naše první společné dny. A teď to tak nějak rekapituluju, už asi týden si každé ráno říkám, co se ten den vlastně dělo ...
Vyvolávaný porod. Skoro tři dny ležet v porodnici v době zákazů návštěv samotná na pokoji (navíc poprvé v nemocnici) a být ráda za každou návštěvu sestřičky, i té jedné poměrně protivné, protože vidíte aspoň nějakou živou bytost ... Aspoň pár vteřin bez strachu z blížícího se porodu...
Pak porod samotný, který už si teda naštěstí příliš nepamatuju, jen nějaké záblesky, kdy jsem si říkala "Tohle přece nemůžu zvládnout, to nejde!" , kdy jsem na to byla sama, protože mi prostě zapomněli zavolat manžela - takový detail ... Ale naštěstí porod nebyl tak rychlý a já mu pak mezi kontrakcemi zavolat stihla. Dokonce jsem stihla říct i "Přijeď, rodíme." a pak, když mi sestřička konečně řekla, že už půjdeme tlačit (do té doby jsem to měla zakázané, logicky, bohužel asi skrz vyvolávání toho porodu jsem tlačit chtěla hodně brzy)... A pak přijel Tom a já konečně tlačit mohla, vlastně dokonce podle asistentky měla a musela ... Nedopadlo to nijak zvlášť dobře, bohužel..
Byla jsem unavená, bolavá, žíznivá (hrozila ještě operace, tak mi nemohli dát po tak skvělém zážitku napít), smutná. Kolem jedenácté jsem se alespoň napila a převezli mě z porodního sálu na pokoj. Nemohla jsem spát, i když ty tři noci předtím stály za houby. Usnula jsem na chvíli asi až v jednu, poté, co za mnou přišla sestřička a přinesla mi ukázat malého - "Maminko, my se jenom jdeme podívat, jestli spíte. Malého jste si asi moc neužila, tak vám ho jdu aspoň ukázat." V ten moment jsem se rozbrečela, konečně jsem se mohla podívat, jak vypadá, protože předtím jsem byla úplně mimo. 3D ultrazvuk nelhal, má můj nos :-) .
A pak ještě ty dva dny, kdy jsem ležela neschopná ničeho na pooperačním, s transfůzí a kapačkama, kdy jsem malého viděla vždy jen na pár minut, při kojení. Ležela jsem na posteli a brečela, protože jsem si vždycky přála mít dvě děti, ale v ten moment jsem věděla, že tohle už nikdy absolvovat nechci. Nikdy.
Pak už jsem měla malého aspoň u sebe. Třetí (vlastně spíš 4.) den, až. Třetí den a já vůbec nevěděla, jak ho držet, jak si ho přechytnout, protože jsem to do té doby nedělala, vždy ho tam předtím položili vedle mě...
Následky toho porodu byly fakt šílené, v porodnici jsem si ještě užila, kromě fyzického stavu mě dost doběhla i psychika, nikdy jsem si nepobrečela tak, jak tenkrát... Ale pak už se na mě malý díval a já si říkala, že to za to stojí.
Stojí, ale už nikdy takto. Nevěřím na domácí porody, ale dívám se teď na ta videa. Beru to jako návod na příště, sice do porodnice, ale do jiné. Myslím, že už i tu porodnici mám vybranou... Když slyším ty ženské, jak si porod v podstatě užily, jak to byl nejšťastnější den jejich života ... Tak jim závidím. A vidím, co se u mě dělalo špatně, ať už jde o vyvolávaný porod (zbytečně vyvolávaný, jen kvůli tomu, že "podle prvního ultrazvuku" bylo dítě větší, než podle "výpočtu", a tak rychle honem, aby náhodou nebylo dýl v břiše, i když bylo vše v pořádku), nebo o ty situace při tom porodu samotném (ale to si jen myslím, nejsem zdravotník, ale podle těch postřehů z videí :D . Prostě to nebylo vůbec, ale vůbec přirozené, tlačila jsem v podstatě tehdy, kdy jsem tlačit nechtěla, protože mi bylo řečeno. Nemohla jsem se spolehnout na svou intuici. Na druhou stranu, možná to byl důvod, proč jsem nakonec neskončila u císaře, třeba by se mi tlačit nechtělo vůbec :) ).
Matýsek byl a stále je jedna velká poučka. Vím, co příště nedělat, co udělat jinak, nejen při porodu, ale také po něm. Neříkám, že porod bude nádherný zážitek, ale tak hrozné už to snad být nemůže. A už taky vím, s čím počítat, myslím emoce a tak ... :) Teď ještě přemluvit toho tatínka, aby to chtěl ještě jednou :-D . Když se dívám zpětně na to všechno, tak je mi líto, že jsem se vším tak stresovala, místo, abych si to užila (a ano, vím, že všichni říkali "Nestresuj, užívej si to", ale všichni ti přede mnou stresovali taky :D ). Vím, že s druhým dítětem už to užívání taky asi nebude úplně ono, ale aspoň nebudu ze všeho vyděšená. Snad.
I když se mi "ta první palačinka" zatím moc nedaří, tak jsem šťastná, že ji mám. Nikdy jsem nikoho nemilovala (ano, používám slovo milovat a ne "mít rád", jak jsem to vždy u těchto typů vztahů prosazovala :) ) tak jako jeho. Možná někdy ale budu - jeho sourozence :-) .
Silný alergen
12. listopadu 2017 v 9:23 | Al
Mám prostě silnou moc. Jsem Alergen :) .
Jak si tak člověk nemá připadat? :) ... Dnes jsme měli jet na výlet za kamarády, protože už mi dlouho skoro nikdo neodepisoval (a ta kamarádka byla také v tom seznamu, i když teda, když sama od sebe napsala, tak se zdálo být všechno v pohodě), tak jsem domluvu času nechala na Tomovi. Tak se to všechno domluvilo. A oni už maji asi po desáté od doby, co se narodil Maty, a my domlouvali nějakou vzájemnou schůzku (tudíž od března) chřipku. A zase přišla až v den té schůzky. Jak jinak si to vysvětlit? Ještě že už do konce roku nemůžeme, snad tedy budou už zdraví.
Jsem holt silný alergen a zřejmě jsem v tom dobrá. Takže jsem konečně odhalila svůj talent. A pak že mi nic nejde :) .
Je mi prostě smutno
30. října 2017 v 8:19 | Al
Připadá mi, že není všechno tak, jak bych si to představovala. Pokud teda teďka vynechám úmrtí některých lidí a zdraví na houby lidí jiných, tak i přesto není všechno tak, jak bych si to představovala.
Například to, že jsem si myslela, že budu dobrá máma. Vždyť přece škola mi nešla, práce mi nešla, tak něco mi jít musí, nebo ne? Evidentně ne. Malému absolutně nerozumím a jsem alergická na ty kecy ostatních (OK, hlavně teda jedné vyvolené), kterak "Jé, ty máš zase žízničku, miláčku?" "Jo, jak to poznáš?" "No to přece poznáš, ne, když jsi máma..." (její dítě 'mělo žízeň' třeba i co 15 minut) "Jé, miláčkovi roste zoubek, trojka nahoře vlevo." "Jo? Jak to víš?" "No přece to vidíš, ne, že to tam má nateklé..." "Ne, nevidím..." "Ale jo, jde to vidět!" (a nejhorší je, když tomu jejímu miláčkovi ten zub fakt za třeba dva týdny vyleze) . Ne, já nikdy nepoznala, jestli má malý žízeň. Někdy jsem si myslela, podle toho, jak se choval, že ji má, a on se málem ubrečel, jak to prso nechtěl. Taky nepoznám, který zub mu zrovna roste, třeba si myslím, že mu nějaký roste, ale jen proto, že je protivný. A který to je, to fakt nevím, páč jednou si tře dásně tam, podruhé jinde a pak třeba za několik týdnů opravdu něco vyleze a pak dva měsíce nic, takže můj typ na druhou stranu nevyšel. Nebo třeba krmení - nepoznám, kdy jíst chce a kdy ne, protože malý je akční a pořád by něco dělal, takže pořád vypadá, jako by jíst nechtěl a my ho nutili. Jo, to pak člověka těší, když ta vyvolená řekne "Proč mu to nutíte?" ... protože kolikrát už jsem to jídlo sbalila v těchto případech, jakože nechce, a on začal řvát, že chce. Ale prostě bude u toho chodit, ať se s tím smířím.
Například to, že jsem si myslela, že nejsem nejhorší člověk na zeměkouli, kterého by se ostatní lidi museli nutně štítit a dělat vše proto, aby ho nemuseli vídat. Vždyť přece, i kdyby už nikdo jiný, tak je tady ještě Štěkna, ne? Tak proč já celé dny sedím doma na prdeli, a když se pokusím napsat některé ze svých "kamarádek", tak buď neodepisují, nebo neustále schůzky ruší, zatímco ona! ONA! Ta totální kráva, která je nesnesitelná a nikdy nikomu nedá za pravdu, má nové kamarádky z porodnice? A má několik kamarádek z mládí? Ježiši, proč mě se ostatní štítí a jí ne?
Například to, že jsem si myslela, že ke svým pitomým narozeninám od svojeho nic nechci. Teda, až na to jít si spolu jen vedvou někam sednout, třeba na oběd. Abych nemusela vařit a abych měla chviličku klid od malého. Nechápejte to špatně, malého zbožňuji, ale jít si s ním někam "sednout", to je opravdu zážitek - projdete se celou restaurací, protože na jednom místě on prostě nebude, a pokud ano, tak o něm všichni uslyší, jídlo jíte až poté, co dojí někdo jiný, kdo by vás v hlídání vystřídal, a tedy jídlo je studené, a pak přijdete domů a jste vlastně šťastní, že už jste doma. Ano, je tam sice nuda, ale alespoň můžete malého na chvíli položit na zem, aniž by jste se báli, co všechno provede. A ano, samozřejmě, že už je to dva týdny, co mi můj řekl "Jo, půjdeme spolu sami do restaurace na oběd." A ne, samozřejmě, že se to ještě nestalo.
A nebo to, že začínám nemít ráda svého tchána. Teda, jako, pořád ho mám ráda a pořád se k němu snažím chovat co nejlépe, jen už ho o něco méně ráda vídám (často). On je v podstatě dobrák, ale prostě pořád se snaží radit, tak, jak to dělávají tchýně, kterou už teda bohužel nemám, a taky má rád pravdu. Takže například - já si nepřeju, aby se malému olizovala lžička (nedej bože cumel), tak ano, sice to většinou respektuje, ale jde vidět, jak si říká "Proboha, já nemám jen jednu miglou snachu." Blbé je, že jeho život je v poslední době tak na pytel a nám je ho pochopitelně líto a pochopitelně ho máme rádi, takže je tady pečený vařený a prostě snaží se radit a domlouvat. Například "Proboha, proč se furt hádáte?!" (jakože oni se vůbec nehádali, samozřejmě. To, jak tady totálně zbytečně jednou zdeptal svoji ženu a ona začala brečet, tak to se pochopitelně nestalo. Nemyslím to zle, měli se hrozně rádi a byli na sebe většinu času hodní, ale prostě hádali se také. Opravdu on nebyl anděl, který by tohle nikdy neudělal.)
Ale co mě opravdu taky hodně mrzí je to, že když náhodou jednou za čas chytnu vzteka nebo smutek natolik silný, že to nevydržím a dám o tom "nicneříkající status na facebook", tak jediný, kdo na to zareaguje, je zrovna ona. Zrovna ona, která mi způsobuje nejvíce těch vzteklých chvil a často i depresí, protože "být dokonalou matkou je přece tak jednoduché" ... Samozřejmě, že ona není dokonalá matka a už vůbec ne dokonalá manželka. Zrovna včera jsme měli tu čest vidět, jak se jí obojí občas "daří", ale ona si to myslí, že je ta nej. A to ke štěstí stačí, nebo ne?
Vadí mi, jak je pokrytecká. Teď jsme je z lítosti přidali do naší skupiny na messengeru (dozvěděli se, že to existuje, a že tam jako jediní nejsou), kde si mezi sebou posíláme fotky ... A ona tam nic neposílá, aby to neviděl její tchán, jemuž fotky malého evidentně ukazovat nechce (nejdříve všechny smazala z fb, potom tchána zablokovala a začala fotky dávat zase) - zdůvodňuje to tím, že jsou tam moje rodiče a že je určitě jejich fotky nezajímají. Přitom se mezi sebou znají. Ale na facebook, kde má přes 600 "přátel" a on přes 300, jen prostě lidi, které třeba kolikrát jen jedenkrát potkali, tak proč ne, že ... Když už má tchána bloklého ;) . A že ty fotky jsou jen chlubící o tom, jak úžasné má dítě a úžasného manžela a jak úžasná je ona, tak o tom ani nemluvím. Kéž by ji včera někdo nahrál, jak byla na oba příjemná jak prdel a hodil to na ten její úžasný facebook.
Válka
5. dubna 2017 v 22:51 | Al
Ano, přiznávám se, že od začátku nesnáším jednu ze svých švagrových :-). A taky se přiznávám, že má nesnášenlivost je čím dál větší, protože prostě v posledním půl roce nás potkaly nějaké těžké životní zkoušky a řekla bych, že ona v mých očích více než neobstála, chová se podle mě fakt hnusně, ale jako myslím, že si to neuvědomuje (na její obranu)...
Nicméně jsme obě měly kromě těch špatných věcí i jednu krásnou společnou - obě jsme se v nedávné době staly maminkami a to je taky důvod, proč ji nesnáším ještě více. Protože:
1. Má chlapa, který pro ni (za ni) udělá naprosto vše, protože ona se nijak o toho chlapa nesnaží, nesnaží se ani v domácnosti, ani jinak a stejně ho má. Je teda pravda, že já bych s ním nechtěla být ani za nic, ale prostě ano, závidím jí, že se na ni dívá jako na obrázek, jako na smysl svého života, i když ona pro něj nedělá nic a ještě ho před ostatními shazuje. Já se snažím dělat první poslední, svého chlapa maximálně čas od času zdravě pomlouvám :D a stejně se na mě takto zaslepeně nedívá. Na druhou stranu je vidět, že si váží toho, co dělám...
2. Srovnávání těhotenství a začátku mateřství - to, jak jsem "byla pořád tlustá, netlustá, pracovala jsem, nepracovala jsem", poslouchat to furt od ní, to bylo fakt to, co jsem potřebovala ... No, dopadlo to tak, že ona přibrala ještě o dost víc, než já. Měla samozřejmě mnohem horší porod, než já (podle ní). Byla v porodnici statečnější (to je pravda, jakože uznávám, já byla fňukna), k malému asi hned tušila, jak se má chovat (i když teda tchán tvrdí něco jiného) a působí neskutečně vyrovnaně se svou rolí matky. Tyhle tři věci jí závidím, přiznávám.
3. Srovnávání dětí - ano, to asi funguje všude. Každá matka si myslí, že to její dítě je nejúžasnější. Ale ne všechny jsou tak zvláštní, že to říkají nahlas a ne, že řeknou "Jé, ten váš je krásný, ale zdaleka nemá na toho našeho... No, taky už uměl to a to už tehdy, ne až po takové době jako ten váš... A taky narozdíl od toho vašeho krásně roste..."
4. Chování po porodu - zatímco já nemohla jíst skoro nic, protože malý trpěl na prdíky, pila jsem ve velkém kojící čaj, snažila se jíst kmín a pít i čaj fenyklový, malý stejně proplakal spoustu dní a nakonec jsme museli skončit na espumisanu, což mě nijak netěšilo. Ona žere naprosto vše, co nadýmá ("To není pravda, čerstvé pečivo nenadýmá, to ti někdo něco nakecal, jinak by nám ho přece v porodnici nedávali!"), a vše, co by se prý nemělo (např. kořeněné, česnek, cibuli), malý jí nepláče, je spokojený a přibírá dvakrát rychleji. Ona doma vůbec nic nedělá a nechává se obskakovat. Já musela dělat vše, i když je pravda, že mi úplně zpočátku pomáhal manžel i mamka. Já v době šestinedělí opravdu s malým moc ven nechodila (což bylo dané i tím, že tehdy řádila chřipka a byly velké mrazy), kdežto ona slovo "šestinedělí" používá jen jako výmluvu, aby nemusela chodit tam, kam se jí nechce, aby tchán nemohl vidět svého vnuka, protože by ho mohl nakazit nějakou nemocí, kterou beztak ani nemá, jinak se vůbec neomezuje - každý druhý den na nákupech, jezdí na návštěvy, vybrané návštěvy si zve domů a tak ...).
No a tak se tedy stalo, že svou drahou švagrovou nesnáším čím dál víc. Ale víte co? Nejsem v tom sama. Má druhá švagrová ji nesnáší snad ještě víc jak já. Ale ona se s ní nemaže, normálně jí věci říká na rovinu. Proč taky ne, když jí drahá švagrová před nedávnem řekla, že její dcera je "nevychovaný fracek"? :) Zrovna ona ...
A tak se rozjela válka tak nějak i na FB, mezi těma dvěma - tuším, že ona tuší, že s druhou švagrovou táhnem za jeden provaz ... Např. včera mi zrovna druhá švagrová dala na FB takovou tu fotku s citátem - "Většina kreténů má úžasnou vlastnost: Obviňovat ostatní a nehledět na vlastní chyby." a komentář k tomu "Ty víš..." - a jako ano, má pravdu, na drahou švagrovou to vážně sedí... A dnes? Dnes si drahá švagrová přidala na FB také jednu větu "Milý bože, shoď prosím tě z nebe rozum ... A zvýrazni jej blikajícím světlem, aby ho i ti blbci našli!" No, musím říct, že této větě jsme se od srdce doma zasmáli. A ne protože je celkem vtipný. Ale pro to, KDO ho sdílel.
Je to tak rychlé ...
4. dubna 2017 v 22:32 | Al
Všichni mi říkávali "Užívej si to, to tak rychle uteče, tyhle chvíle se ti nevrátí..." a já si říkala "A co si jako mám užívat? To, že brečí, ale já nemám absolutně představu, proč? Že mu nerozumím, že mi ještě neumí říct, co ho trápí? Že se v noci nevyspím, protože chce pořád jíst? Že nic nestíhám a nemůžu nikam jít, protože musím mít svá prsa stále k dispozici?"
A najednou to vidím. Je to ani ne dva a půl měsíce, co jsme si toho maličkého tvorečka přivezli domů, dali ho poprvé do zavinovačky, takové té roztomilé s ouškama ... Jak jsme se smáli, jak je maličký, jak vtipně v té zavinovačce vypadá ... A víte co? Ona je mu už skoro malá. Vleze se do ní tak tak ... Jak jsme ho dali do postýlky a smáli se, jak je ta postýlka obrovská, že by mu stačila ani ne třetinová? Tak teď už polovinu postýlky zabere, neumím si představit, jak v ní bude za rok :) , i když vím, že se ten růst už zpomalí ...
Spoustu věcí už jsme museli dát pryč, protože z nich vyrostl. Jistě, tu nejmenší velikost, to je jasné, ale už i ty větší ... Teď kolikrát vyžehlím oblečení a uvědomím si, že už mu asi nebude, že jsem se "s ním ani nestihla rozloučit". Dnes má na sobě naposledy overálek s nápisem superhrdina (v AJ)... Takový vděčný overal, asi natahovací nebo co :) měl ho už odmalička a dnes jsem ho do něj ještě bez problémů oblékla, i když už jsem si byla téměř jistá, že do něj nevleze ...
Už není tak krásně "hloupoučký" jako na začátku. Už si vymýšlí - jestli zrovna chce být na rukách nebo ne (a hlavně čí ruce to jsou), jestli si chce hrát, nebo ne, jestli vlastně chce pít, nebo ne, jestli chce spát, nebo ne, jestli se chce mazlit nebo ne ... A bude hůř.
Na druhou stranu musím uznat, že dnes jsem si jistá, že mě má rád. Vím, že to zní divně, ale prostě v jeho pohledu to jde vidět. Když je špatný, nechce taťku, nechce dědu ani babičku, chce mě. Teď jde o to, do jaké míry je to milé a jak moc je to chyba, že :-) - mamiňák .
Najednou mám pocit, že jsem ráda, že je to kluk a ne holka. Myslím, že holčička by tak skvělá nebyla ... Ale to si ještě řekneme, až bude vyrůstat :-D ...
A jak jsem vždycky nesnášela překlad z amerických seriálů v rámci rodiny "I love you" - "Miluju tě"? .... Teď to na něj používám taky :-) . A ne, nemyslím to nijak zvráceně. Myslím, že už se to začalo i u ostatních tak nějak rozlišovat, že už nás v těch filmech a seriálech tak zblbli tím překladem, že určitě nejsem sama, kdo říká svému dítěti "miluju tě" místo "mám tě ráda". Protože pro mě je to ten nejdůležitější a nejúžasnější chlap na celé zeměkouli, všichni ostatní se můžou jít zahrabat, včetně jeho táty :-) . A to nemyslím nijak zle.
boží mlýny?
27. února 2017 v 8:07 | Al
|
Zpovědi
Ne,že bych na to teď měla zase tolik času, ale když se dostanu k něčemu tkovému, tak proč si to neužít? :))
Štěkna, ta dokonalá bytost, která mi celé těhotenství předhazovala, jak abnormálně jsem velká, jak jsem měla správně mazat břicho, a zpočátku ještě kdy je ten správný čas oznámit svým blízkým těhotenství, v podstatě dle svýc hkritérií, které na mě aplikovala, ve všech ohledech selhala také - mnohdy ještě více ...
1. oznámení těhotenství:
já: rodiče a sourozenci - 8. týden, po druhé návštěvě doktora a potvrzení, že zatím je vše v pořádku a že dostanu těhotenskou průkazku. Kamarádi, většinou: 14. týden. Facebook: v 6. měsíci jsem tam dala fotku, na které bylo vidět, že mám bříško.
ona: rodiče a sourozenci - 6. týden, po první návštěvě doktora a potvrzení, že opravdu těhotná je. Kamarádi - 6. týden. Facebook: Tady vydržela déle, až do 8. týdne, kdy viděla plod na ultrazvuku, nedá to tam přece bez fotky, že jo :)
2. strie v těhotenství:
já: první osamělá strie 4 týdny před termínem, pak se to bohužel objevilo ve velkém a ano, bříško je jedna velká mapa. Za krémy jsem utratila "jen" 700.
ona: nevím, kdy začly, ale 5 týdnů před termínem už ukazovala jednu velkou mapu. Za olejíčky utratila asi 1400.
3. bříško a přibírání:
já: ve čtvrtém měsíci na mě bylo již vidět, že mám břicho, že jsem těhotná. Postupně jsem nabírala a nabrala jsem opravdu hodně ...
ona: ve čtvrtém měsíci na ní bylo vidět, že má břicho, ale k její postavě to působilo, že jen prostě přibrala. Postupně nabírala a nabrala opravdu hodně, dokonce myslím, že má břicho větší než já... Pokud to vezmeme na přibraná kila, zatím má nahoře o kilo míň než já, ale má ještě 14 dní před termínem a já poslední kilo přibrala až za těch 13 dní po termínu. Ona ale na začátku těhotenství vážila o osm kilo víc ...
Reakce okolí:
Já: ano, přiznávám, že mi lidé říkali, že mám bříško velké a ředitel v práci se dokonce nechal slyšet, že nevěří, že je tam jen jedno, bylo to poznat už zpočátku.
Ona: zpočátku prostě vypadala, že je, pardon, tlustá. Pak to na ní bylo čím dál víc vidět a první týden v lednu (já už po termínu, ona 10 týdnů před ním) se jí ptali, jestli máme termín obě v lednu, a pokud ne, jestli čeká dvojčata :) ... A dnes, ty super reakce na FB - "Ty jo přijde mi to už moc dlouho co ti roste bříško je to vůbec možné?" " Nenosis to uz nejak moc dlouho? Se mi zdá, jako bys to mimčo nosila už tak rok a půl..."
Takže co? Takže dobře jí tak :)
Vyděšená.
30. prosince 2016 v 22:43 | Al
Začala jsem se bát ... Tak nějak si říkám, že bych se s tím šíleně velkým břichem naučila žít :) . Bojím se porodu. Bojím se toho, kdy přijde, kdy začne, protože jsem každou noc sama doma ... Nejideálnější by bylo kolem 3 - 4 hodiny odpoledne, abych nebyla sama a aby byl Tom použitelný. Nejideálnější by bylo po 2. lednu ...
A se všema těma zákonama schválnosti mám strach, aby to nevypuklo dnes nebo zítra, protože je silvestr a naše zvířectvo by muselo být samo doma za těch příšerných rachejtlí a toho všeho. Nepředpokládám, že by se někdo nabídl na jejich hlídání :) . Šíleně se bojím už samotného porodu, natož ještě toho, že vyjde v tak blbou dobu... Asi si ho v tom bříšku prostě nechám :-D
Donedávna jsem přemýšlela jen nad tím, co bude potom, ptž. toto prostě zvládne kdejaká ženská, tak proč ne já, ale najednou jsem se začala bát i přímo tohoto :) . Téměř každou noc ve snech rodím, už se z toho kolikrát i hrůzou budím, jsem z toho už otrávená, vyčerpaná, mám strach :) ...
The end is near
29. prosince 2016 v 22:55 | Al
|
Zpovědi
"Sorry, did she say 'The end is near' or 'The end is hear?'" :)
Už skoro 8 měsíců se těšíme, takže "near" stačí :) ... Konečně to vypadá, že mé přibírání je u konce - vážím pořád stejně, jako před 2 týdny. Kupodivu, protože za poslední týden jsem toho sežrala jako malý tank... Ale asi nejsem sama, protože se docela dost začíná zakulacovat i Štěkna :) . Na FB dala fotky, na kterých vypadá, že je ještě prostorově výraznější, než já (obzvlášť bereme-li v úvahu to, že jsou o 9 týdnů za námi). Ona to ale samozřejmě nepřizná - mně vnímá jako tu nejtlustější těhuli, které se nikdo nevyrovná a u sebe přibírání nepředpokládá, ptž. u nich v rodině to tak nemají :) .
Ale dnes, dnes to bylo přímo ukázkové a suprové :-D . Dnes jsme tam jeli na návštěvu, která opravdu stála za to, i když mě hned na úvod zklamalo, že má taťka návštěvu (o které nám neřekl) - dlouholeté kamarády. Nakonec to bylo ale fajn :) - ti kamarádi byli fajn a udělali mi 2x radost.
Poprvé, když si nevšimli, že jsem těhotná. Prostě přes tu událost, co se stala před více jak 2 měsíci, úplně zapomněli, že jim má tchýně s tchánem řekli, že očekávají dva přírůstky do rodiny ... A já řekla "Tomášku, běž uvařit to kafe, ať to nevaří taťka furt..." a paní cosi na způsob toho, že správně by to měla dělat ženská nebo co a Tom zase, že by mě přece nechtěli honit, chvíli před porodem... Tak se podívali a prý "A co je to chvíle? Půl roku?" :-D
Vzhledem k tomu, že už jsem 4 měsíce zvyklá přijímat otázky typu "A už to čekáš brzo, že?" bylo tohle dost překvapující a příjemné. Samozřejmě, že po vyslečení mikiny už teda řekli, že ano, že to vidět jde, ale tak jako 3 dny před termínem mě to nijak nezaráží, že lidi poznají, že čekám mimčo :-) ...
Ale co bylo úplně nejlpšejší ze všeho nejlepšího? Do obývacího pokoje přišli Štěkáčci až po nás, předtím tam nebyli ... A paní si všimla, že i Štěkna už má bříško a ptá se "A vy to čekáte kdy? Taky v lednu??" "Nee, my až v březnu." "Aha, a kolik jich tam je, dva?" :-D :-D :-D "Ne, jen jedno..." "Jé, tak to pardon, já jenom že už máte s Alčou stejná bříška..." "No to určitě nemáme, ona má to bříško o hodně větší...!" :-D :-D :-D . No, na její obranu musím říct, že zatím má to bříško ještě opravdu o něco menší (ne o hodně), ale jestli to tak půjde dál, tak mě za chvíli strčí do kapsy :-) .
To má za to, jak mi furt předhazovala, jak obří jsem :-D ... Mně se na dvojčata lidi neptali :-D . A ještě ten pocit - že ji přirovnávali zrovna k té "šíleně tlusté těhuli" :-D :-D :-D . Myslím, že Štěkna nebude mít ráda další přátele od tchána :D :) ...
Jo - a taky mám pocit, že buď umí číst myšlenky, nebo tento blog, ptž. jinak není možné, aby na nás byla pořád tak děsně nepříjemná, když my se k ní chováme slušně :) . A už z toho pomaličku začínám chytat paranoiu a přemýšlím, že si založím blog nový :D .