Jestli se nechci chovat jako potvora, tak teď budu o tom mlčet ... Jestli se nechci zbláznit, tak o tom budu mluvit ... Tohle je kompromis.
(článek byl změněn 27. července 2009)
Začínám litovat totálně všeho. Posledního měsíce svého života a potom všech těch devatenácti let a nějakých drobných před tímto měsícem. Já vím, že těch devatenáct let stálo za houby a já životem vyloženě plýtvala, ale aspoň jsem nedělala moc blbostí. Vždycky jsem byla pitomá, ale ... Ne takto.
Dnes dokonce lituju i toho vztahu s Kikinou. Stejně tak vztahu s Ivčou (nejlepší kamarádka ze základky)... Jak můžu být tak strašně pitomá po celý život?! Vždyť jsem to měla vidět už v těch přátelstvích, že pořád dělám něco sobě proti srsti jenom abych nenaštvala nebo si nezprotivila druhé. A já si naivně myslela, že to s Kikinou mě přesvědčilo v tom, že už nikdy nikomu nebudu nic předstírat, i kdyby to měla být maličkost ("Líbí se ti ten prstýnek, co jsem ti dala, nebo si ho chceš radši vyměnit s tímto?" "Strašně moc! Ne, děkuju, nech si ten druhý, fakt ti sluší." => Ne, nelíbí, ten druhý je snesitelnější, ale tobě se líbí, tak si ho nech. => tohle je pouhý příklad). Ale teď? Teď je to ještě horší "Vadí ti to?" "Ne, nevadí." ... Takto mě to moje kreténský chování zabije.
(U2 - October ... Živá verze. Jinak jsem sehnala jen cover verze a U2 mají i ty live verze fajn ... Asi je začnu poslouchat ... Ne, kecám, asi nezačnu...)
O NĚKOLIK DNÍ POZDĚJI:
(konkrétně 27. července)
Už nelituju. Byla to depka, bylo to ... Prostě to byl zlom v životě a ono to někdy takto zmate. Obzvlášť, když se bojíte, že jste jím udělali chybu. Teď už toho zlomu nelituju. Teď lituju maximálně toho, jak přehnaně jsem na něj reagovala. A už nelituju toho posledního měsíce (nyní už téměř dvou), spíš naopak. A i kdyby to špatně dopadlo, tak těch dvou měsíců litovat nebudu.