Dvě autorky, které jsou rozdílné. Jednu jsem "objevila" dnes, druhou asi před 2 rokama. Básně té první se mi líbí i kvůli mé současné situaci, básně druhé kvůli tehdejší. Prostě se mi to líbí, že mi to něco říká. Je možné, že se mi jednou začnou líbit i naprosto příšerné básně někoho jiného, jen kvůli tomu, že rozumím těm pocitům nebo se s nima částečně ztotožňuji.
Od autorky s přezdívkou Layla.
Nevím, neříkám, že jsou ty básně dokonalé ... Ale něco se mi na nich líbí, třeba kombinace slov, nebo nějaká věta ... Já vím, na kritiku jsem poslední dobou jako dělaná, že? Ale myslím tu kritiku, co vážně jen kritizuje a nechválí. Ale prostě ty básně se mi sice něčím líbí, ale zároveň se mi nelíbí, pardon. Jo, ještě na kritiku, ke které se nedostanou majitelé. Ale jako mám jí tam napsat do komentářů, že se mi to líbí i nelíbí? =D ... A kdybych tam napsala jen líbí, tak to není pravda =). Líbí se mi celkem ty věty, ale někdy mi to nepřijde jako poezie - a není to jen tím, že se to ani trošku nerýmuje, to by zase tak nevadilo.
- nechápat, nepochopit (Společný chvíle mizí z paměti už když se loučíme, neumim si je uchovat pro horší doby, protože ta nejhorší je teď. --- Cítím tě ze svý kůže, možná to ani nejsi ty, třeba voníme stejně nebo tě cítit chci, tak tě prostě cítím. --- Chci se usmát na slunce, vědět, že přece všechno jednou přejde, bude dobrý, ale dneska je jako naschvál zataženo.)
- ráno (Naše osamělost se nám vysmívá, děláme ji šťastnou tím, jak trpíme. --- Jak moc jsi včera v noci nechtěl být sám a jediný, koho jsi objímal, jsem nebyla já, ale láhev.)
- /jedno nebe/ (Všichni jsme jen děti opíjející se ze zoufalství --- Neříkej mi, že tvoje vůně jednou vyprchá a já zapomenu. --- Jsme dvě pouliční duše ztracené ve tmě)
- rozladěný struny (Proplouváme oceánem těch smutných snů a říčkou lásky na loďce z dechu toho druhýho. --- Brnkám svůj život do šesti strun na kytaře a ta úplně poslední je rozladěná. Slyšíš se v tom?)
- kopretiny ve váze (Bezmocná deprese se ztratila mezi oddělenými dlaněmi nás dvou. --- Jsem nepoučitelná, ale kopretiny taky každý rok rozkvétají znovu, i když ví, že je všichni budou trhat do vázy.)
- můra (reklama na upřímnost plná lží --- Můra poletující mi před obličejem směje se mi do očí, nemám sílu se před ní bránit, je silnější a větší, je krásnější a navíc umí létat.)
- 7. června (Můj svět není jen halucinace, mraky vidíme všichni stejné --- Prokřehlé prsty a snaživé úsměvy, jenže jedním úsměvem nic nezachráníš... --- Vždycky si necháváme prostor na útěk, protože nebe jednou spadne. Co uvidíme pak? Na kterou hvězdu budeš potom ukazovat? Chci mít jistotu, že v tu chvíli budeš se mnou a místo toho mám jen prázdný kelímek od kafe a tvoji chuť na jazyku. Jistota nikdy nebude stát při mně.)
- panika (Ulice imaginárních básníků s lahví v ruce a s hlavou plnou nápadů. --- Prázdná krabička cigaret a na jazyku ne zrovna milý slova /láska se vždycky prokouše nejvíc do hloubky/. Padáme na kolena bez energie, ztrácíme se ve vlastní panice. Kde je východ? Kde je konec? Rozklepaný ruce, těkavej pohled, droga v myšlence. Nemůžeme se nadechnout v davu, prý jsme rivalové společnosti a přitom o to nám vůbec nejde. Jde nám o to stát si za tím, čemu věříme.)
- day dreaming /II/ (Asi tě chci tak moc, že jsem ochotná tvrdit: "Proč by vážnej vztah nemohl trvat jen jednu noc?")
Od autorky s přezdívkou SophieGreen
její díla se naopak rýmují, někomu to může být proti srsti, mně ne =). Kromě tohoto napsala jednu skvělou úvahu (Slova, slova, slova) a jednu skvělou povídku (Slečna naděje). Díky té povídce jsem na její jméno klikla a přečetla si i to ostatní... Btw., tohle je vážně poezie, tak je to lepší číst po řádcích. Jen prostě vypisuju to, co se mi líbí obzvlášť.)
- Cíl (Šedivou alejí jsem kdysi šel - Viděl jsem lidi a zešílel - Zmateně jsem hledal cíl - V tom najednou se objevil. --- Tančil jsem, rozradostněn vskutku, - Pak náhle jsem znovu pln smutku-
Můj cíl zmizel v dál… --- Už není kam utéct, není kam jít, - Není nač myslet a o čem snít. - V zármutku šílenství - Držím svůj part - Můj cíl - Kterým je vlastně start)
Můj cíl zmizel v dál… --- Už není kam utéct, není kam jít, - Není nač myslet a o čem snít. - V zármutku šílenství - Držím svůj part - Můj cíl - Kterým je vlastně start)
- Má utopie (Ve džbánku s vínem - (plaveme) - trošku si přihnem - (znavené) --- Ve víně rozpustíme - (slzy) - i všechno, co teď víme - (brzy) ... --- I s vínem co teď liji - nám - piješ svou utopii - sám.)
- Láska se nepromíjí (Co s láskou, která přebývá, - co s láskou, která chybí? - Co s láskou, když se nevnímá, - co s láskou, jež má chyby? --- Co s láskou, kterou nikdo nechce a všichni opomíjí? - Platí pro ni zvláštní sekce: LÁSKA SE NEPROMÍJÍ!)
- A dál? (Kolikrát to musím říct, aby to bylo pochopeno? - Kolikrát musím žít, abych měla jméno? - Kolik je třeba probdělých nocí? - Kolikrát stačí poznat chuť moci? - Kolikrát spadneš, než zlomíš si nohu? - Kolikrát nemohu a přesto mohu? - Kolik slz je třeba vyplakat? - Kolikrát jsem oběť a přesto kat?)