Zabila jsem Fredieho. To jméno jsem mu dala až po jeho smrti.
Byl to pavouk, který lezl po mojí posteli. Malovelký, řekla bych. Takový ten průměrný pavouk, kterého se leknete, ale řeknete si, že je vlastně celkem malý. A já si řekla, že je celkem malý na to, abych se ho bála a že ho ušetřím.
Vzala jsem něco, na co vylezl a chtěla jsem ho vynést z pokoje. Ještě jsem nevěděla, kam. Třeba jen před dveře, pustit ho a doufat, že na chodbě najde něco zajímavějšího. Chtěla jsem si tím dokázat, že nejsem osoba plná nepochopitelné nesnášenlivosti. A on mi spadl.
Ale ani tehdy jsem to nevzdala a, když jsem pochopila, že na tu věc znova nevyleze, protože mu pravděpodobně nepřijde normální, že se s ním pohnula, dala jsem mu do cesty papírový kapesníček. A opravdu, přenesla jsem ho na druhou polovinu postele, více jak metr. Jenže on se hýbal strašně moc a z toho kapesníčku lezl na mě. To jsem samozřejmě nechtěla dopustit a kapesníček jsem v poslední chvíli hodila na postel.
Fredie pochopil, že má další příležitost utéct mi, a začal zdrhat směrem k peřině. Ale tam jsem ho chtěla ze všeho nejmíň. Najednou jsem neměla nic dalšího, na kapesníček jít nechtěl. Tak jsem ten kapesníček použila k něčemu jinému.
Tudíž jsem si nedokázala, že mi pavouci nevadí a že s nimi jsem ochotná sdílet cokoliv, například pokoj. A Fredie, chudák, zemřel, ačkoliv chtěl tolik žít. Tomuto a dalším věcem se říká smůla.
PS: Ne, opravdu nejsem tak moc velký magor. Jen jsem měla náladu (kdybych používala angličtinu, patřil by sem předpřítomný čas prostý) na napsání těchto blbostí, které se mi zdají být sice opravdu blbostmi, ale pravdivými.