close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Máj (K. H. Mácha)

10. května 2010 v 22:02 | Al |  Ostatní
je jedna z nejkrásnějších básní, kterou jsem kdy četla. Možná nejkrásnější - asi nejkrásnější. Líbí se mi natolik, že se mi kvůli ní líbí i ten film, který na motivy toho natočili.

Ten film není krásný tím příběhem - to vůbec ne, je to tak prosté, až je to trapné, je to tak plné sexu, až je to nechutné, a hlavní hrdinka působí tak nesympaticky, až z toho mrazí - ostatně stejně jako všechny ostatní postavy z toho filmu - snad až na faráře a kata.

Ale hudba z toho filmu se mi strašně moc líbí a v kombinaci s těmi čtenými básněmi je to nádherné. I některé scény z toho filmu jsou pěkně udělané. Možná je až kýčovité, jak dvakrát nechali spadnout tu nebohou sošku anděla, ale i to bylo - podle mě - krásné. Dokonce i ten trapný skok do vody na závěr byl fajn. Poprava Viléma taky.

Jak jsem řekla - nejsympatičtější mi přišli farář a kat, takže například jedna z posledních scén, kdy se potkali v té zimě pod tou "šibenicí", se mi fakt líbila. Ty jejich smutné výrazy, které mluvily za vše. Ty rýmy k tomu. Ta část v tom vězení - ne, Vilém nebyl skvělý, ale ta část básně pronášená tím... Sakra, neznám jméno =) ... Tím jeho otcem, tak ta část byla tak krásně přednesená, že mě i tato scéna dostala. Stejně jako ta hudba k tomu...

Tam všecko jedno, žádný díl -
vše bez konce - tam enní chvil,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. -
Tam žádný - žádný - žádný cíl -
bez konce dál - bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé - nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá.

Klesla hvězda z nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit,
padá v neskončené říše,
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
Kdy dopadne konce svého?
Nikdy - nikde - žádný cíl.

Za hanu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!

Obličej vězně - strašný zjev - oko spočívá nehnuté jak v neskončenost napnuté, - po tváři slzy - pot a krev, v ústech spí šepot - tichý zpěv.
Tu k ústům vězně ucho své přiklonil správce bázlivé; a jak by lehký větřík vál, vězeň svou pověst šepce dál. A strážný vždy se níž a níž ku vězni kloní - blíž a blíž, až ucho s ústy vězně spojí. Ten šepce tíše - tíš a tíš, až zmlkne - jak by pevně spal.
Leč strážný nepohnutě stojí, po tváři se mu slzy rojí, ve srdci jeho strašný žal. - Dlouho tak stojí přimrazen, až sebrav sílu kvapně vstal, a rychlým krokem spěchá ven. On sice - dokud ještě žil - co slyšel, nikdy nezjevil, než navždy bledé jeho líce neusmály se nikdy více.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama