je jedna z nejkrásnějších básní, kterou jsem kdy četla. Možná nejkrásnější - asi nejkrásnější. Líbí se mi natolik, že se mi kvůli ní líbí i ten film, který na motivy toho natočili.
Ten film není krásný tím příběhem - to vůbec ne, je to tak prosté, až je to trapné, je to tak plné sexu, až je to nechutné, a hlavní hrdinka působí tak nesympaticky, až z toho mrazí - ostatně stejně jako všechny ostatní postavy z toho filmu - snad až na faráře a kata.
Ale hudba z toho filmu se mi strašně moc líbí a v kombinaci s těmi čtenými básněmi je to nádherné. I některé scény z toho filmu jsou pěkně udělané. Možná je až kýčovité, jak dvakrát nechali spadnout tu nebohou sošku anděla, ale i to bylo - podle mě - krásné. Dokonce i ten trapný skok do vody na závěr byl fajn. Poprava Viléma taky.
Jak jsem řekla - nejsympatičtější mi přišli farář a kat, takže například jedna z posledních scén, kdy se potkali v té zimě pod tou "šibenicí", se mi fakt líbila. Ty jejich smutné výrazy, které mluvily za vše. Ty rýmy k tomu. Ta část v tom vězení - ne, Vilém nebyl skvělý, ale ta část básně pronášená tím... Sakra, neznám jméno =) ... Tím jeho otcem, tak ta část byla tak krásně přednesená, že mě i tato scéna dostala. Stejně jako ta hudba k tomu...
Tam všecko jedno, žádný díl -
vše bez konce - tam enní chvil,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. -
Tam žádný - žádný - žádný cíl -
bez konce dál - bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé - nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá.
vše bez konce - tam enní chvil,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. -
Tam žádný - žádný - žádný cíl -
bez konce dál - bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé - nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá.
Klesla hvězda z nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit,
padá v neskončené říše,
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
Kdy dopadne konce svého?
Nikdy - nikde - žádný cíl.
mrtvá hvězda siný svit,
padá v neskončené říše,
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
Kdy dopadne konce svého?
Nikdy - nikde - žádný cíl.
Za hanu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!
měj hanu světa, měj kletbu mou!
Obličej vězně - strašný zjev - oko spočívá nehnuté jak v neskončenost napnuté, - po tváři slzy - pot a krev, v ústech spí šepot - tichý zpěv.
Tu k ústům vězně ucho své přiklonil správce bázlivé; a jak by lehký větřík vál, vězeň svou pověst šepce dál. A strážný vždy se níž a níž ku vězni kloní - blíž a blíž, až ucho s ústy vězně spojí. Ten šepce tíše - tíš a tíš, až zmlkne - jak by pevně spal.
Leč strážný nepohnutě stojí, po tváři se mu slzy rojí, ve srdci jeho strašný žal. - Dlouho tak stojí přimrazen, až sebrav sílu kvapně vstal, a rychlým krokem spěchá ven. On sice - dokud ještě žil - co slyšel, nikdy nezjevil, než navždy bledé jeho líce neusmály se nikdy více.
Tu k ústům vězně ucho své přiklonil správce bázlivé; a jak by lehký větřík vál, vězeň svou pověst šepce dál. A strážný vždy se níž a níž ku vězni kloní - blíž a blíž, až ucho s ústy vězně spojí. Ten šepce tíše - tíš a tíš, až zmlkne - jak by pevně spal.
Leč strážný nepohnutě stojí, po tváři se mu slzy rojí, ve srdci jeho strašný žal. - Dlouho tak stojí přimrazen, až sebrav sílu kvapně vstal, a rychlým krokem spěchá ven. On sice - dokud ještě žil - co slyšel, nikdy nezjevil, než navždy bledé jeho líce neusmály se nikdy více.