Říká se to tak. Nejdřív je malé dítě, které se všeobecně seznamuje se světem a ještě ani nemá nějakou odpovědnost a takové srandy. Pak jakože začne dospívat, začíná se měnit a utvářet svoji osobnost. Z ničeho nic se těmto dětem, kterým se změnilo tělo, začne říkat dospělí. Ale jsme dospělí? Někdy mi přijde, že jsme kompletně všichni "velkými dětmi", a dokonce někdy ani ve stáří nejde říct, že už ten člověk doopravdy dospěl. Natož tak nějaká trapná věková hranice osmnácti let (haha, kdo jí věří?).
Plní očekávání (tj. naivity), lásky (tj. naivity), zklamání (tj. důsledku naivity), zlosti (tj. důsledku naivity), dalších naivních citů a zvyků a dalších důsledků naivity se hrneme do života a myslíme si, že nám to všechno projde. Ale ono to neprojde, protože je to všechno naivní. Ano, dnes je naivita mé oblíbené slovo.
Jsem totiž tak naivní, že bych klidně mohla nosit na čele nápis "Jsem naivní" a nikdo by si ho nevšiml, protože už ho tam dávno vidí. Možná by je překvapila barva. Ale co, asi 2/3 obyvatelstva je stejně naivních jako já.
Nechápu, jak si člověk vybírá partnera? U kluků je to prý na základě pohledu. Jsem snad kluk, nebo co?! Proč si vždycky vyberu někoho, ke komu absolutně nesedím?
A víte co? Nikdy bych tomu nevěřila, ale asi je lepší vědět, že jím nejste milováni. Nemusíte mít pak tolik výčitek, když o tom vztahu tak pochybujete.
Protože většina vztahů je na hovno a ta chemie existuje jen kvůli tomu, aby lidstvo pokračovalo. Jenže k čemu to je, když přišli chytří lidé s vynálezem jménem "antikoncepce"? Komu by se chtělo plodit děti s někým, ke komu nepatří? Mně teda rozhodně ne. Radši budu bezdětná.
A nebo mám snad udělat otočku s výkopem do jeho srdce a říct "Já půjdu dál."?