Platonická láska je strašně krásná věc. Vidíte člověka, líbí se vám a vy najednou zešílíte, cítíte se šťastně a to třeba i v případě, kdy o vás ta osoba nemá ani tucha :). Představujete si v něm všechny krásné vlastnosti, které znáte a on vás nezklame, protože ho nepoznáte, pokud ovšem nezajdete příliš daleko.
Chtěla bych se platonicky zamilovat, ale pak zajít příliš daleko a zjistit něco jako "Panebože! To je pan Ideální! On existuje, to není jen sen!" :).
Kupodivu se strašně těším, až zase někoho najdu, až se zase zamiluju, zase si budu myslet, že jde o toho pravého :). Ale ráda bych, kdyby to vydrželo déle než pár dnů nebo týdnů, podle intenzity vídání se :). Těším se i na ty růžové brýle, které ze mě dělají idiotku, přičemž při té idiotce myslím na předchozího exboyfrienda - M., který se postupem času změnil v psychopata a alkoholika - teda, nezměnil se, on takový byl, jen já si toho všimla později. Protože prostě na J. nevidím tolik toho špatného jako někteří lidé z mého okolí.
Chtěla bych to všechno, všechno to objímání, všechno to líbání, všechny ty rozhovory, všechno :). A k tomu všemu chci i tu naivní lásku :).
Cítím se šíleně, poslední dobou se mi zdávají opravdu šílené sny. O "panu dokonalém", který vůbec není dokonalý, ale já mám pocit, že je, a dokonce i o (nesmějte se jako já =D) dětech :) ... Vždycky se pak probouzím s úsměvem na rtech :).
Láska je pěkná věc, i když občas bolí :)