Dnes večer jsem teda získala odvahu vzít si sekeru, a rozpůlit ten ledovec, na kterém jsme pravděpodobně s ex přítelem zůstali zaseknutí, přimrzlí. Ne, že bych si tím byla jistá, právěže naopak. Člověk by řekl, že popáté už to bude formalita, že? Pokaždé jsem věřila, že ten rozchod už je poslední. Teď tomu věřím ještě tak nějak víc - člověk nemůže někomu pošlapat jeho představy a čekat, že se k němu zase vrátí (jako se vracím já). Takže jestli se někdy stane, že se dáme dohromady (pokud bude časová prodleva kratší než dva roky), tak mi klidně říkejte "blbko". Teď od sebe odplouváme. Doufám, že brzy najdu někoho jiného (třeba toho z neděle), než má část ledu roztaje a já se začnu topit. Doufám, že on na tom bude podobně.
Myslím si, že teď už je naprosto jasné, že ta neděle, to, co se mohlo jevit jako rande s T., byla jen "přátelské posezení" - teď, když už opravdu a oficiálně nemám nikoho. Přece by bylo nefér, kdybych nemohla mít své depky, ne? Myslím, že teď už je jasné, že to s ním nevyjde, vlastně asi ani nemá co vyjít.
Sakra, já nechci, aby tohle bylo zbytečné. Ne po tomto víkendu, kdy byl J. tak milý. Ne poté, co jsem tomu ex zase dala šanci, kterou jsem nedokázala hned stáhnout. Prostě ne, nechci ho ztratit zbytečně.