Nesnáším školu. Připadám si tu jako totální looser. Ve středu máme úžasné předměty. Mimo ty ostatní, které se mi zmiňovat nechcou, jsou tu účetní softwary s ženskou, která je natolik chytrá, že to samé očekává od nás - tzn. učíme se samostatnosti. Minulé dvě hodiny jsme sami bez její pomoci účtovali a evidovali nějaké blbé účetní případy, aby nám dnes řekla, že je máme všechny špatně. Samozřejmě, že nám ukázala, jak se to dělá správně - na dvou z úplně jiných účetních případů. Takže nemám nic.
A to mě čeká dvouhodinovka statistiky, které absolutně nerozumím a fakt netuším, o co jde. Myslím, že to vymyslel nějaký totální idiot, protože k čemu je mi, že pravděpodobnost něčeho je taková a maková za takových a makových podmínek, přičemž změní-li se podmínky, tak se pravděpodobnost změní o tolik a o tolik, když je to stejně jen pro 95% případů, těch zbývajících 5% se objevuje všude možně, jen ne v blízkém okolí tohoto ... Ten člověk se upřímně nudil a neříkejte mi, že ne.
Jsem úplně v p*deli, teď už "jen" naštvaná a totálně "vyhořelá". Před třičtvrtě hodinou jsem to psychicky nezvládla, rozbrečela jsem se a pomalu šla na záchod. Mé oči byly ještě zajímavější než oči našich králíků. Nevadí. Čekala jsem dvě minuty, ale uklidnění se nekonalo. Vytočila jsem číslo svého přítele, od kterého jsem chtěla slyšet cokoliv milého. Slyšela jsem jen, že je to na mně a on mi s tím nijak nepomůže a že nemám zbytečně stresovat. To mě teda nepodpořilo. Každopádně brečet jsem přestala, oči se ale do normálu nevrátily a teď si připadám jako idiot roku.
Ne, středy opravdu nepatří mezi mé oblíbené dny.
A to mě čeká dvouhodinovka statistiky, které absolutně nerozumím a fakt netuším, o co jde. Myslím, že to vymyslel nějaký totální idiot, protože k čemu je mi, že pravděpodobnost něčeho je taková a maková za takových a makových podmínek, přičemž změní-li se podmínky, tak se pravděpodobnost změní o tolik a o tolik, když je to stejně jen pro 95% případů, těch zbývajících 5% se objevuje všude možně, jen ne v blízkém okolí tohoto ... Ten člověk se upřímně nudil a neříkejte mi, že ne.
Jsem úplně v p*deli, teď už "jen" naštvaná a totálně "vyhořelá". Před třičtvrtě hodinou jsem to psychicky nezvládla, rozbrečela jsem se a pomalu šla na záchod. Mé oči byly ještě zajímavější než oči našich králíků. Nevadí. Čekala jsem dvě minuty, ale uklidnění se nekonalo. Vytočila jsem číslo svého přítele, od kterého jsem chtěla slyšet cokoliv milého. Slyšela jsem jen, že je to na mně a on mi s tím nijak nepomůže a že nemám zbytečně stresovat. To mě teda nepodpořilo. Každopádně brečet jsem přestala, oči se ale do normálu nevrátily a teď si připadám jako idiot roku.
Ne, středy opravdu nepatří mezi mé oblíbené dny.