To je tak extrémně depresivní (a přitom krásný) film, že se na něj nedokážu podívat. Viděla jsem ho zatím jen jednou - před více než 2 rokama, kdy jsem s nikým ještě nebyla ... A probrečela jsem to celé. Byl to krásný film, ale už tehdy jsem věděla, že potrvá dlouho, než budu schopná si ho zase pustit.
Teď jsem si ho pustila a nedokážu se na to dívat. Chce se mi u toho tak příšerně moc brečet, že mě z toho bolí celé tělo, možná si to jen vsugerovávám, ale hlavně srdce :-) ... Srdce a hlava. Je to škoda, už si skoro nepamatuju, co tam bylo, až na hrubý obsah, jen to, že se mi to všechno líbilo. Ani tehdy jsem to neviděla pořádně přes slzy. Ale asi už se to nedozvím, jak to bylo přesně.
Myslím, že takhle silně na mě žádný jiný film nezapůsobil. Možná snad jen několik málo s tématem války - například Pianista. Ale stejně myslím, že ačkoliv to bylo mnohem tragičtější, tak to na mě nepůsobilo tolik, jako tohle. Asi proto, že Pianista je (díky bohu) minulostí, kdežto blízcí nám umírají bohužel pořád.