Původně jsem si to pustila kvůli špatné náladě. Napodruhé jsem zavřela oči a snažila se vnímat každičký tón zvlášť. Vnitru mi ta písnička ale hrála napřed a bylo to, jako by se mi stahovalo srdce při každé "dramatičtější" a ""vyčnívanější"" mnohem více, než je běžné. Fakt jsem to tak cítila... Až budu bohatá, tak si koupím klavír, piáno, klávesy, nebo prostě něco na ten způsob a zkusím to - a určitě zkusím tohle.
Zeptala jsem se teď Toma, jestli někdy chtěl hrát na hudební nástroj a odpověděl mi paradoxně úplně stejně, jako bych si odpověděla sama. Vždycky hrával jen na nervy. Ale zajímal ho klavír, jen to nikdy nezkusil, protože má hudební hluch. Ale "zajímá ho to", protože v tom vidí maličkou souvislost s psaním na klávesnici a to mu jde - tohle by bylo vlastně něco podobného, akorát s citem.
Docela mě to pobavilo, protože něco extra podobného jsem si říkala i já. Bylo to, jako by mi někdo četl myšlenky a opičil se.
Dobry clanek, mrkni na muj web