Miluju přetvářku. Ukamenujte mě. Vím, jak všichni pořád říkají, jak nenávidí přetvářku, jak hrozní ti lidi jsou ... Ale opravdu to máme zapotřebí být na sebe tak zlí? Proč bych se měla pořád hádat s kolegou, který je evidentně lempl, když prostě můžu sem tam něco přehlédnout, jenom mu to slušně říct a bavit se s ním mile? Proč bych se měla hádat s tou krávou švagrovou, o které si pomaličku ale jistě přestávám myslet cokoliv dobrého, když to stejně povede jen k rozpadu rodiny, za který pak nebudou vinit ji, ptž. je prostě tak pitomá, že chovat se slušně bohužel nemá ve svých schopnostech, ale mně, protože jsem to nevydržela a byla na ni škaredá?
Mám ráda přetvářku. Myslím si, že lidi se k sobě můžou chovat mile. Jistě, předstírat něčího nejlepšího přítele a přitom ho hned za zády pomluvit, to není vůbec fajn, ale vycházet s někým natolik, abychom si při společném setkání nesekali hlavy? Proč ne...?
I když, občas je to těžké. Třeba dnes.
Když kolega zaspal a práce bylo jako na kostele a on jen tak s úsměvem řekl "Ale klid, stejně nemůžou čekat, že to všechno stihneme..." a já pak byla úplně ulítaná (jistá si nejsem, ale tuším, že jsem toho udělala minimálna 2x více než on) o hodinu déle v práci (v neděli a zadarmo), aby se stihlo aspoň něco.
Když hned po návratu domů přišla nečekaná a hlavně nechtěná návštěva ... Včera švagrová, které zjevně chybí vychování, prohlásila na adresu svého tchána, kt. je o 25 let starší než ona, že "už se na tu pi*u nevydrží ani dívat" a ten její pitomý idiot na to jen kývl "tak se tam nedívej, miláčku..." Dnes se stavili na kafe a ona se zase usmívala "o sto šest" (netuším, jak se to píše :) ), i na "tu pi*u".
Přišla jsem domů skoro s brekem, necelé čtyři hodiny spánku mi opravdu nestačily na to, aby se po mně vozily dvě kolegyně (OK, jedna z nich byla manažerka, takže nevím, zda můžu říct kolegyně, když si nejsme rovny) skoro celý den, abych zvládla tolik práce, kolik jí na nás čekalo (neděle bývá obvykle krásně odpočinková), abych zvládla to, že kolega přišel skoro o hodinu později a ještě s úsměvem na rtech "Však to stejně nestihneme", aby práce, která správně musí být hotová před otevřením obchodu, byla hotová až tři hodiny po něm (a to jsme si ještě mákli! ... Nebo - pardon, nejspíš jen já.). A o zvýšené teplotě a bolavém celém těle ani nemluvím ...
A sotva jsem přišla domů, stihla jsem uvařit jenom čaj a kafe, tak cink cink, zvonek. Tom skoro až otráveně "Ježiši, kdo to je...", ptž. jsme se konečně uviděli, měli na sebe klid ... Já se pousmála a říkám "Třeba jsou to Podpantoflák se Štěknou" (oba jsme z toho včerejška dost znechucení. Svých rodin si oba vážíme a nelíbí se nám ani to, jak škaredá byla, ani to, jak klidně to Podpantoflák přijal.) ... a fakt to byli oni. Jen s nimi byli ještě rodiče (respektive "ta pi*a" s "tou hysterkou" - to je úcty k rodičům, že? Ale co, manželka má vždy pravdu).
Je zajímavé, že takoví výbušní lidi řeknou, že nemají rádi přetvářku a asi proto jsou příjemní jako osiny v p**eli, aby nedej bože nebyli neupřímní, ale pak se stejně otočí a potiše svému miláčkovi řeknou takovou milou zprávičku. Nedělám si iluze, že o mně nebo Tomovi mluví lépe, fakt ne. Stačila mi ta jejich "falešná rozlučka ze svobodou", kdy jsme se s Tomem hecli a řekli si, že s nimi prožijeme příjemný večer, když mají za týden svatbu a nemají žádnou rozlučku (proto "falešná") ... Tenkrát měla na Toma tak debilní poznámku ... A pak jsme ještě zjistili, že naše snaha byla zbytečná - rozlučku měli na další den, jen jsme na ni nebyli pozvaní.